Historie pivovaru

Historie pivovaru Premostrátské kanonie na Strahově je velice stará a je spjata s historií kláštera samotného, záloženého roku 1140. Písemně je poprvé doložena v roce 1400, kdy byl pivovar pronajat za čtyři kopy grošů, libru pepře a tučného zajíce ročně měšťanu Menšího Města pražského Petrovi. Pivovar, který mu opat Jan a převor Zikmund pronajali, stál v oboře a nebyl jediný, který kanonie vlastnila. Druhý pivovar stál ve vinici pod klášterem. Během husitských válek byly oba pivovary poničeny spolu s klášterem. Právovárečná práva byla obnovena až v roce 1515 Vladislavem Jagelonským a v roce 1591 znovu potvrzena císařem Rudolfem II. V roce 1622 je opět potvrdil císař Ferdinand II. V roce 1629 opat Kašpar Qeustenberk rozhodl o postavení nového pivovaru. Tento pivovar stál již v místě dnešního pivovaru. Smlouva o postavení byla uzavřena 31.července 1629 s dvorním zednickým mistrem M.Meerem a tesařským mistrem Hansem Tachem. V letech 1635 a 1646 pivovar z nejrůznějších příčin pivo nevařil. V posledním roce třicetileté války, pivovar sloužil k ložírování okupačního švédského vojska, které jej v roce 1648 opustilo značně poškozený. Obnova se protáhla až do roku 1659. Pivovar vařil až do roku 1697, kdy byl značně poškozen požárem.Obnova trvala do roku 1699. Opravu provedl tesařský mistr Melichar Hochenadl ve spolupráci s neznámým zednickým mistrem. V roce 1759 byla opravena varna. V letech 1871 až 1875 byla provedena celková rekonstrukce a výměna veškerého zařízení včetně varny. Ještě v roce 1903 pivovar prokazatelně fungoval a byl zapsán na soupisu pivovarů v Rakousko-Uhersku. Nájemce a sládek Jan Řezníček zde ještě v sezoně 1905-06 vystavil 1842 hl piva. Nejpozději v roce 1919 byl však již pivovar zrušen a přestavěn na byty. V letech 1959 až 1963 byla v západní části budovy stržena klenba a část budovy byla přestavěna na velký sál s jevištěm, které bylo určeno jako zkušebna Armádního uměleckého souboru. V bývalé kočárovně bylo dle plánu z roku 1961 zřízeno skladiště. V roce 1993 začala další rekonstrukce, která byla nedokončená zastavena rok poté. Poslední rekonstrukce začala 10. července 2000. Akciová společnost LEV-CZ rekonstrukci úspěšně zakončila v polovině roku 2001. V objektu byla zřízena restaurace s kapacitou 1000 místi. Jako poslední v květnu 2001 byl v bývalé kočárovně zřízen minipivovar s kapacitou 1000 hl ročně. První várka byla uvařena piva byl 6.června 2001 na svátek patrona premonstrátů svatého Norberta.

Hospoda

Karel Altman ve své krásné knize “Zlatá doba štamgastů pražských hospod“ píše následující: "Typickou staropražskou hospůdkou byla i maličká krčma v nádvoří Strahovského kláštera, která kdysi v sedmdesátých letech 19. století proslula díky svému šenkýři zvanému Krobián." Básník Antonín Klášterský, který se spisovatelem Ignátem Herrmannem ji po dvaceti letech nato navštívil při svých toulkách Prahou, popsal tento podnik ve svých vzpomínkách: „ Byla to jen jediná jizba se dvěma třemi stoly. U jednoho stolu hráli tři čtyři muži v karty, snad to byli kostelníci, a jinak mimo nás nebylo tu nikoho. Venku byla tuhá zima, a hospodská stále přikládala do hliněných kamen.Často na ten večer vzpomínám. Nepřipadalo mi to, jako bychom byli v Praze, ale kdesi daleko za světem, ba ani ne v našem století, nýbrž žili kdysi dávno dříve."

Hospodský

Zdaleka nejslavnějším pražským grobiánem byl ten, kterému se ani jinak neřeklo než Krobián. Ve skutečnosti se jmenoval Václav Mašek, žil v letech 1807 – 1874 a byl to pražský měšťan, původním povoláním bednářský mistr ve smíchovském pivovaře. Jako krobiánský výčepní ale proslul v premostrátském pivovaře na Strahově, kde jako šenkýř působil několik desetiletí a odkud vešel ve známost nejen v nejbližším okolí, ale po celé Praze.
Strahovský klášterní pivovar patřil k velmi malým podnikům svého druhu, v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se vařívalo piva pouze tolik, aby uspokojilo potřebu mnichů z kláštera a jejich deputátníků. Klášter dlouho vedl pivovar ve vlastní režii a teprve později jej pronajal. Bednářský mistr Krobián tak pivo nejen šenkoval, ale také sám vařil. Byl panem starým a současně podstarším a jenom tak k ruce míval nějakého toho učedníka. Kromě pivovarských prací využívali mniši jeho služeb i v klášterních sklepích; udržoval zásoby vína a dodával je na tabuli při hostinách, jichž prý bývalo v klášteře hojnost, zvláště za opata Ziedlera.

Krobián také vydával v poledne a večer v šalandě pivo pivovarské chase a klášterním deputátníkům, k nimž patřili mimo jiné i chovanci špitálu na Pohořelci, klášterní zřízenci a penzisté, kterým onen útulek skýtal doživotní zaopatření anebo alespoň obydlí. Mistr bednář nedělal s těmito hosty žádné cavyky a ze svého způsobu chování v šalandě se nevymanil ani jako hostinský ve vlastním lokále. Grobiánství se mu stalo zvykem a druhou přirozeností, nebyl jiný ani mezi svými doma, ani v klášteře mezi kněžími, jimž uměl účinně opáčit, když se jej pokoušeli žertem zlobit. Spisovatel Ladislav Kukla charakterizoval strahovského krobiána ve zkratce jako šenkýře – morousa, „jenž bez okamžitého zaplacení ani milionáři piva nenalil, jenž se stále s hosty hašteřil, je huboval a z hospody vyhazoval…, k němuž se však právě pro jeho podivínství lidé o překot hrnuli.“

Pocity návštěvníků

Krobiánovu pivnici vylíčil i Ignát Herrmann v knize povídek Drobní lidé v historce, kde dva přátelé směřují z Prahy na výlet na bělohorskou pláň k slavnému letohrádku Hvězda, přičemž ona hospoda strahovského klášterního pivovaru byla rovnou při cestě. Na otázku jednoho z nich, jaký je Václav Mašek zvaný Krobián člověk, odpověděl druhý: „ A to je originál! Toho musejí vidět. Jdou! Hvězda nám neuteče!“ Šli se podívat na Krobiána, hostinského známého po celé Praze, a usedli na malé zahrádce ve dvoře kláštera. Pivo tady nebylo sice tak dobré jako předtím u Tomáše nebo na Vikárce, ale zato tu byla dobrá zábava: „Povídali si a pozorovali širokou, takto dobráckou tvář starého Maška, a smáli se rozličnému hrubství, jímž častoval ostatní hosty.“

Historky

O strahovském mistru Maškovi se se povídala celá řada historek, většinou hýřicích vtipem. Třeba ta, jak kdysi Krobián napálil jednoho počestného obuvnického mistra z Nového Města pražského , jenž předtím žil delší dobu ve Vídni, kde si osvojil nejen značně přebujelé sebevědomí, ale také onen pověstný vídeňsko-německý dialekt, jímž se pak často chlubíval. Tento bodrý švec si umínil Krobiána pozlobit a proto přišel se svou paničkou do jeho strahovské hospody a rovnou spustil: „Bin á Frender, gib es hiar beim Grobian?“ Krobián rozhodně nezaváhal, když na to úslužně odvětil: „ Bitte gleich neben.“ Ukláněl se přitom a přeochotně ukázal oběma manželům cestu na jistou místnost, která odedávna bývá na chodbách hostinců….

Poručil-li si host džbánek dobrého piva u strahovského Krobiána, ten jen odsekl: „ To nemám“. A když se host dovtípil a optal se, jaké tedy má , odvětil sice lakonicky, ale o to důrazněji: „ Strahovské.“ Tedy to , co sám vařil.
Jednou se u Krobiána zastavil na občerstvení po prohlídce Strahovské knihovny jistý vzdělaný pán, doprovázený dámou, a pochopitelně byl poněkud překvapen poměry v hostinci, neboť jako jemný intelektuál, odtržený od pražského krčemního života, samozřejmě neznal zvyky tohoto hostinského. “Něco k jídlu, máme hlad“, oslovil vzdělanec hostinského Krobiána, který před něj bez ptaní postavil džbán piva a jednu skleničku. „Kde bych co vzal? Já mám taky hlad“, odbyl jej nevrle Krobián. Cizí pán strnul. Když pak ječtě zpozoroval, že ke džbánu byla postavena pro oba pouze jedna sklenička, a požádal ještě o druhou pro svou paní, dostalo se mu odpovědi obdobného ražení: „No, no, když je dost jednoho hrnce na jinou věc, tak vám stačí i na pivo jedna sklenička!“
Když vešel žíznící či hladový host do dveří krčmy, strahovský Krobián jej obvykle přivítal slovy: „Který čert vás sem nese“.

Pravou tvář strahovského Krobiána dokládá i historka s hercem Jindřichem Mošnou. Geniální komik na prknech Národního divadla, ale stejně tak bodrý vtipálek mezi svými kumpány v různých pražských hospodách, pivnicích, ba i lahůdkářstvích se jednou rozhodl udělat si z legendárního Krobiána legraci, a dokonce uzavřel sázku, že nerudného krčmáře v jeho grobiánství přetrumfne a navíc zesměšní. Mošna si strčil ruce pod kabát a dělal bezrukého. V této podobě se přibelhal do jeho hospůdky a jako mrzák se pak doprošoval hostinského,aby mu poskytoval různé služby. Až dospěl k přání nejchoulostivějšímu, totiž aby mu pomohl na toaletě, kde si hodlal ulevit.Teprve pak se dal poznat. Obhroublý žert vzbudil mnoho veselí a pověst o něm se rychle rozšířila po celé Praze, neboť ji Mošnovi kumpáni snaživě vytrubovali snad do celého světa. Krobián, člověk ve skutečnosti citlivý a dobrácký, však tomuto vtipu nerozuměl a považoval jej za bezcitnost k mrzákům. Kdykoli se pak o něm někdo zmínil, odsuzoval zvyk brát postižené nešťastníky za terč podobných žertů.

Bednářský mistr Václav Mašek zůstal Krobiánem až do posledních chvil svého života. Na podzim 1874 Mašek jaksi postonával , ovšem o lékařích nechtěl ani slyšet. „ Vědí starou bačkoru“, odsekával Krobián na prosby své manželky, aby jí dovolil doktora přivést. Nevrle se choulil na lůžku a na domluvy své mírně rozšafné ženy, ani svých dětí vůbec neodpovídal. Ani když mu řekli, že jej přišel navštívit jeden dávný přítel, tak to krčmáře nedojalo a jenom zavrčel: „ Ten ochmelka, copak nemá nic jiného důležitějšího na práci než lajdat po cizích bytech? Ať jde dělat něco pořádného a mě ať nechá na pokoji.“ To však nebylo to nejhorší. Nakonec se Krobiánovi značně přitížilo a tak přes jeho protesty přece jen přišel ošetřit těžce nemocného krčmáře známý lékař z hradčanského ústavu šlechtičen. Tomu pak nezbylo, než Krobiánově rodině oznámit, aby dali mistra zaopatřit, ža jeho dny jsou sečteny. To bylo pro Maškovy nejblížší další, tentokrát již poslední zkouškou. Krobián k sobě žádného pátera nepustil, dokonce ani toho nejžoviálnějšího, jehož jediného z celého Strahova si alespoň trochu vážil. „ Ať mi vleze na záda!“ šeptal už sotva slyšitelným hlasem a svou vůli potvrdil i tím, že se obrátil obličejem ke zdi. To byla také jeho poslední slova , neboť za chvíli dodýchal.

Historie pivovaru

Hospoda

Hospodský

Pocity návštěvníků

Historky

Rekonstrukce